|
Metodika |
| Na úvod hlavní zásada - sloučeniny a tudíž i oxidy jsou
elektricky neutrální, to znamená, že mají
výsledné oxidační číslo rovno nule |
| 1. |
Oxidy jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku. Podstatné jméno a tudíž anion
tvoří kyslík a je (protože je ve skupině VI.A)
v oxidačním stavu -II.
To znamená, že toto můžeme ihned vyznačit. Jeho počet ovšem neznáme -
značíme ? |
.....O-II |
| 2. |
Přídavné jméno a tudíž kation tvoří druhý prvek v názvu ( ovšem
ve vzorci prvek první) - obecně značíme
M. Jeho počet ovšem neznáme - značíme
& |
M&O?-II |
| |
Přídavné jméno má koncovku, která určuje kladné oxidační číslo:
| koncovka |
oxidační číslo |
| -ný |
+ I |
| -natý |
+ II |
| -itý |
+ III |
| -ičitý |
+ IV |
| -ičný nebo -ečný |
+ V |
| -ový |
+ VI |
| -istý |
+ VII |
| -ičelý |
+ VIII |
|
|
| 3. |
Dle koncovky tedy přiradíme kationtu kladné oxidační číslo (obecně
+x) |
M&+xO?-II |
| 4. |
Jelikož, jak již řečeno úvodem, výsledné
oxidační číslo oxidů je rovno nule, platí rovnice
&.(+x) +
?.(-2) = 0.
Nejjednodušším řešením z nekonečna možných je
&=2 a ? = x
neboť platí 2.(+x) +
x.(-2) =
0. |
|
| |
Tento na první pohled možná složitý výpočet se v praxi nahrazuje velmi
jednoduchým křížovým pravidlem,
kde se po diagonále čísla (v absolutní hodnotě) jednoduše
přenesou |
| +x |
|
-2 |
| |
 |
|
| 2 |
|
x |
|
| 5. |
Pokud není uvedeno jinak, jsou vůči sobě prvky v nejmenších možných
slučovacích poměrech. To znamená, že pokud vyjde kladný počet kyslíků, čísla
se krátí dvěma, neboť druhý prvek původně vždy vyjde 2 (zásluhou oxidačního
čísla u kyslíku -2) |
|